Nenásilná komunikace čočkou KISKaře

Skrze Nenásilný podcast jsem zjistila, že na MUNI je možné absolvovat předmět Komunikace v konfliktních situacích, který je zaštiťován Přirodovědeckou fakultou. Tento předmět staví na metodách Nenásilné komunikace (NVC). Na jaře 2023 jsem si předmět zapsala a začala jsem se nořit do světa Nenásilí. Je to fascinující a dynamický svět, který je poněkud komplexní, takže…

Skrze Nenásilný podcast jsem zjistila, že na MUNI je možné absolvovat předmět Komunikace v konfliktních situacích, který je zaštiťován Přirodovědeckou fakultou. Tento předmět staví na metodách Nenásilné komunikace (NVC). Na jaře 2023 jsem si předmět zapsala a začala jsem se nořit do světa Nenásilí. Je to fascinující a dynamický svět, který je poněkud komplexní, takže mi nestačil jeden semestr. Zapsala jsem si předmět opakovaně i tento podzim. Tentokrát s cílem proniknout více do praxe. Hodně mi tento předmět učaroval. Komunikačních tréninků není nikdy dost a i z KISKového hlediska tu vidím mnoho průniků. Zároveň nejsem žádný odborník, přesto jsem se rozhodla v následujících řádcích reflektovat několik myšlenek, které ve mě nějak rezonovaly tento podzim. Kdyby Vás to zajímalo víc, můžete si přečíst spoustu knih třeba od zakladatele NVC Marshalla Rosenberga nebo od Miki Kashtan, která moc pěkně vysvětluje, proč se tento přístup jmenuje tak podivně (třeba v knize Svět nenásilí).

Emoce musí ven

Tato věta byla mojí oblíbenou ještě dřív, než jsem se setkala s konceptem NVC. Vlivem NVC jsem zjistila, že vlastně sama neznám mnoho emocí, nebo je minimálně neumím pojmenovat, když jsou (ne)aktivní. NVC by asi tuto větu úplně nepodporovalo, nebo spíš přetransformovalo na “zvědomění si emocí”. Možná jste se už setkali s ledovcem pocitů a potřeb, třeba v kontextu designového procesu, kdy se snažíme odhalit uživatelské potřeby. Když známe své pocity (nebo něčí cizích pocity) jsme o krok napřed k nalezení, co za těmi pocity vězí? Jaké potřeby?

Někdy mi to však přijde hodně zamotané, někdy vlastně nevím, jak se cítím, obvzlášť v nějakých konfliktech. Těžce se mi pak hledá, co je vlastně ta má potřeba, skvělou pomocí je otázka: “Co mi to přinese..” když někdo něco přestane či začne dělat? Díky této otázce můžeme dojít snadněji k dané potřebě třeba “co mi přinese to, když mi šéf dá na splnění úkolu stejný čas jako mé kolegyni? Dá mi to pocit férovosti (je to spíš potřeba :)).”

Connection before correction

Prima, takže znám potřebu, tak teď je čas to nějak vyřešit. Jaké jsou možné strategie k naplnění dané potřeby? I zde vidím průnik spolu s designovým procesem – porozumění potřeb, emocí – pak hledáme řešení, co s tím.

NVC se však pozastavuje před stanovováním si strategiím a nechává prostor na napojení se, jeden na druhého. Kdy se nám podaří vcítit se a porozumět druhé straně. Neznamená to, že s ní/m nutně souhlasíme, ale naladíme se na stejnou vlnu řekněme. K tomuhle napojení skvěle funguje metoda diády. Někdy je to opravdu silný zážitek, kdy navzájem sdílíte nějaké své pocity, potřeby, myšlenky a ten druhý vás poslouchá, naslouchá a “nekecá” vám do toho. A pak vy na oplátku posloucháte a nasloucháte jemu. Člověk se o sobě i o tom druhém hodně naučí/objeví.

Fáze konfliktů

Konflikty mají různé fáze:
1. konflikt neexistuje, vše je ok
2. vůbec samotné uvědomění si konfliktu, ale je nejasný, možná ne obě strany ví, že tu konflikt je, je ještě nezhmotněný, nevyřčený
3. chaos – nevíme, co vlastně potřebujeme, nevíme, jak to dopadne, snažíme se zorientovat, snažíme se pochopit druhou stranu
4. růst – oslava, nalezení, jak z konfliktu ven, jak se posunout nebo naopak truchlení, kdy zjišťujeme, že je třeba něco ukončit

Zajímavá věc, která pro mě byla asi hodně “AHA momentem”, že potřeby nejsou konfliktní. Nemůžeme říct, že se nám něčí jiná potřeba nelíbí, nebo tak něco. V tu chvíli asi nehovoříme o potřebách, ale spíše o strategiích, které mohou být konfliktní a kde se většinou nepotkáváme. Potřeba bezpečí, sounáležitosti, přátelství není konfliktní.

NVC “desatero” – Miki Kashtan

NVC chápu jako něco víc než jen nějaké komunikační metody, i když i tak se to dá brát. Měla jsem pocit, že to vnímám hlouběji. Že se jedná o něco niternějšího, spíš něco na styl nějakého životního přístupu. Principy a předpoklady praxe nenásilí také míří tímto směrem přemýšlení. Tyto principy a předpoklady vycházejí z myšlení Miki Kashtan, my jsme se o tom na hodinách bavili, jak to v nás rezonuje, něktéré jsou trochu kontroverzní. Stručný popis jednotlivých bodů najdete zde, více kritický pohled si můžete poslechnout v rámci jednoho dílu Nenásilného podcastu.
Se mnou velmi rezonoval 4. bod Nejpřímější cesta k vnitřnímu klidu vede skrz sebenapojení. Mám potřebu si to stále zvědomovat, že je v pořádku mít i nenaplněné potřeby, stále můžeme cítit vnitřní klid skrze napojení na sebe, že víme, že je nemáme naplněné. Můžeme je pak opečovávat, dávat si nějakou vnitřní empatii k sobě apod. Ne vždy zkrátka můžeme něco/někoho změnit.
Shodli jsme se, že 9. Existují cesty k naplnění potřeb všech zúčastněných stran, jen je někdy nevidíme je poněkud kontroverzní, obvzlášt s pohledem na třeba nedostatečné zdroje.

10. Lidé se mění je vcelku očividný bod, přesto to pro mě v něčem bylo nové.

Některé vztahy se trasnformují, nebo se transformují okolnosti, čímž se mění i naše úroveň komunikace a je skvělé si tyto změny zvědomovat a pracovat s nimi.
Alfa a omega mi připadá bod č. 5 Volba je vždy na nás – Choice is inner. To, jak budeme (ne)reagovat, jaký postoj zaujmeme je vždycky v našich rukou. I to, že nic neuděláme je nějaká reakce, nějaká zpětná vazba.

NVC skill matrix

Poslední hodinu jsme uzavírali diskusí, jaké všechny kompetence NVC zahrnuje. Je to opravdu komplexní, tak když tak se můžete podívat na tabulku zde. Autorem je Ondráš Přibyla a Petr Holík, díky za sdílení!
Při pročítání všech těch kategoií mi přišlo, že velkým propojovatelem je i nějaká improvizace. Musíme reagovat na situaci tady a teď. Což je někdy pěkný oříšek.
Rámcování mnou hodně zarezonovalo, uvědomila jsem si, jak mi to někdy nevědomky velmi pomohlo komunikaci vést konstruktivněji a s lepším porozuměním, kdy člověk stanoví, co od dané komunikace očekává, z jaké pozice mluví, seznámí s agendou, v jaké komunikační úrovni chce dané věci řešit. Vlastně i v tomto případě je designový proces velmi blízko a s rámcováním také pracuje. Silný nástroj. Obecně celou skupinu témat ohledně Vědomí širšího kontextu, facilitace a práce s konflikty mě zaujala a chtěla bych se tomu ještě více věnovat.

Je těžké říci, co konkrétně si z kurzu odnáším, měla jsem během semestru několik “AHA momentů”, naučila jsem se toho hodně o sobě, ale i o ostatních. Dobře komunikovat je dlouhodobý proces. Stále budu mít co zlepšovat, ale přijde mi pěkné, že díky NVC trochu alespoň mám nějaké obrysy, za kterými chci jít, jakými cestami se vydat. Facilitační schopnosti a empatické napojení na ostatní se jistě zužitkují v případě nějakého designového procesu. Ostatně vhodně komunikovat se hodí kdekoliv. 🙂

Velké díky Petru Holíkovi za vedení a celé skupině, která vstupovala se zajímavými tématy do diskuse a přinášela nové pohledy, přemýšlení, které mnohdy byly to nejživější a nejniternější, co jsme si odnášeli.

Leave a comment

Design a site like this with WordPress.com
Get started